pátek 30. prosince 2016

Armada


Ernest Cline
352 stran
Knižní Klub; 2016



Po naprosto fenomenálním úspěchu autorovy první knihy Ready Player One jsem se českého vydání Armady nemohl dočkat. Jenže sotva jsem se do knihy začetl, zjistil jsem, že tohle už není pro mě…

Děj se tentokrát odehrává v přítomnosti a hlavní postavou je puberťák Zack, který tráví všechen svůj volný čas hraním videoher. Ve své nejoblíbenější (Armadě), čelí spolu s ostatními hráči z celého světa invazi mimozemských nepřátel, kteří se rozhodli zničit Zemi. A pak přijde ten den, kdy se Zackovi splní nejtajnější sny: před školou mu přistane raketoplán, kde je mu řečeno, že Armada je skutečná, že mimozemšťané jsou reálná hrozba, a že se zřejmě blíží konec naší civilizace. A jedinou nadějí na záchranu jsou právě špičkoví hráči Armady.

Cline si přizpůsobil jednotlivé prvky popkultury (film, hudba, knihy a seriály…) tak, aby to skutečně vypadalo,  že lidstvo je celou dobu nevědomky připravováno na kontakt s mimozemšťany. To je bohužel asi tak jediné, co na této knize můžu ocenit. Ano, svět Armady je skvěle promyšlený, ale v tomhle případě je to spíš na škodu – vždyť koho zajímá, jak fungují laserové děla na sluneční pohon?

Děj má sice spád a nikde se moc dlouho zbytečně nezdržuje, ale styl, jakým je kniha psaná (hlavně v nic neříkajících dialozích složených z hlášek, ze kterých se stejně nic nedozvíme), mě spíš odrazovala. Navíc mi hned ze začátku bylo jasné, jak to s tím Zackovým otcem doopravdy je (doporučil bych fintu Rowlingové, kdy se pravda řekne jednou a ještě tak šikovně všem na očích, že si toho nikdo nevšimne). Postavy mi byly vyloženě nesympatické a těžko uvěřitelné…

Přijde mi, že Armada, na rozdíl od RPO, je napsána pro úzký okruh čtenářů, kteří se vyžívají ve všech těch sci-fi věcech a po večerech tajně sní, že i oni by jednou mohli spasit svět. Já bohužel mezi tyto nadšence nepatřím, a díky téhle knize jsem zjistil, že tenhle druh sci-fi není pro mě.

Armadu jsem tudíž nedočetl ani do poloviny, kniha mě vůbec nechytla a osud planety Země a hlavních postav mi byl celou dobu ukradený. Z toho důvodu dnes vynechám závěrečné hodnocení...

Na konec bych chtěl poděkovat KK za poskytnutí recenzního výtisku.

sobota 17. prosince 2016

Moudré z nebe



Richard Skolek
Backtstage Books; 2015
97 stran

Richard nastupuje do první třídy, a protože je obtloustlý (ale chytrý), rodiče ho přihlásí do třídy sportovní a tak nějak doufají, že shodí nějaké to kilo, což by prospělo nejen jeho vzhledu, ale i zdraví. Jenže sport mu nevoní, klavír ani tančení mu nejde a s holkama ve třídě je to úplná katastrofa. Nicméně Richard se nevzdává a statečně čelí svému osudu.

Děj se odehrává na začátku devadesátých let a autor do něj umně zakomponoval různé odkazy na tehdejší věci, co zrovna frčely (Dallas, Beverly Hills, Pobřežní hlídka a pak taky Melose Place a Želvy Ninja!). Dá se říct, že Moudré z nebe je vlastně soubor mini povídek, kdy nám Richard vypráví vtipné příběhy ze svého života, své dojmy a postřehy, které se nám dospělým zdají být běžné a nudné, nicméně v dětských očích mají úplně jiný význam a smysl. Kniha nemá začátek ani konec a vlastně ani žádný hlubší děj, proto je výborná třeba na cestu do práce, do čekárny a nebo když zrovna nemáte co dělat a chcete se jednoduše pobavit.

Jak už jsem psal, příběh je vyprávěn z pohledu dítěte, což je osvěžující. Děti řeší úplně jiné věci, které pro ně představují středobod vesmíru, zatímco pro dospělé jsou to často prkotiny, nad kterými mávnou rukou. Kniha mi tak připomněla mé vlastní dětství, období sladké nevědomosti, šarvátky, kamarády a zážitky, kdy jsem se bál rodičům přiznat, že jsem ve škole opět zlomil pravítko.

Moudré z nebe má proto dlouhé věty, ze kterých jsem měl na začátku strach, ale člověk si později zvykne a bere to, že přesně tak nějak to má být, i když je pravda, že jsem se mnohdy ztrácel v tom, co chtěl zrovna Richard říct, jelikož občas opravdu plete páté přes deváté.

Takže pokud hledáte nějakou lehkou jednohubku nebo máte rádi knihy, které pobaví, rozhodně doporučuji.

(Kniha nedávno vyšla v novém kabátku u nakladatelství XYZ a musím říct, že i když jsem ji zatím neviděl osobně, moc se mi líbí.)

neděle 13. listopadu 2016

Panský klub

Daniel Kapča
344 stran
Vydáno vlastním nákladem


Tak jako mnozí recenzenti i já dostal možnost podívat se na tuhle tajemnou knížku. Anotace i autorovo varování slibují nevídané: zvrhlý sex, perverznosti všeho druhu, minimum morálky, zkažené lidské existence a klub, kde je všechno možné, a když říkám že vše, myslím tím vážně vše. Natěšený jsem se dal do čtení a byl jsem unešen. Alespoň ze začátku…


V tomhle světě se kvůli zmutovaným genům nerozkládají lidské mrtvoly. Díky tomu se vyvinul nový umělecký (a životní) směr – nekrotismus, který je inspirován mrtvými torzy a smrtí jako takovou. Bohužel se mu autor věnoval jen na začátku knihy a později  ho nijak zvlášť nerozvíjel. Čekal jsem nějaké zvrhlé hrátky i v tomto odvětví, hosti Panského klubu nicméně dávají přednost živému masu, takže z nekrotismu uvidíme jen velmi málo.


Panský klub je brutální, plný sexu a násilí, které není vůbec erotické, ale právě to se mi na knize líbilo nejvíc. Stránky jsem obracel s téměř zvrácenou zvědavostí, co si tam autor přichystal tentokrát. A pak jako by začal psát úplně jiný příběh. O lehkých děvách v bordelu.

S příchodem Lilian do klubu, tedy s jejím únosem, šla brutálnost knihy do pozadí, a místo toho se Daniel začal věnovat víc postavám a samotnému ději. Začínáme více poznávat obyvatele klubu, odhalovat jejich myšlenky a touhy a s tím jde ruku v ruce i láska. Přesněji řečeno trojúhelník, který mi absolutně nesedl. Nesedla by mi ani romance ve dvou, protože už podle anotace by tady nic takového nemělo vůbec být. A ejhle: Lilian ještě nemá dokončený ani výcvik a už řeší, jestli bude s dotyčným A nebo B.

Ze samotného výcviku na společnici si toho moc neodneseme, kromě perverzní scény s Tlustým parchantem, strašákem neposlušných šlapek. Zhruba v těchto místech začala kniha ztrácet mou pozornost… Vím, že není možno děj napěchovat prasárnami od sklepa po půdu, ale vyměnit je za romantickou linku á la Pretty Woman a osnování pomsty? Zkrátka jsem od téhle knihy čekal něco jiného.


Nejoblíbenější postavu mi byl zřejmě Gideon. Autor tolikrát naznačoval, že by si to mohl rozdat s chlapem, a já stále tak nějak doufal, jenže homosexuální sex v knize vůbec není, i když právě ten bych tam očekával… Lilian mi přišla svou povahou hodně nepřesvědčivá, DominikRobertem mi k srdci nepřirostli vůbec.


Na druhou stranu se Panský klub četl skoro sám, a až na občasné kostrbaté dialogy mi text plynul lehce před očima. Nebýt toho zlomu v půlce, měl bych ji přečtenou za den! Na prvotinu je to slušný výkon. Samozřejmě se tam objevilo pár chyb a logických záseků, nicméně nikdo nejsme dokonalí a tohle se dá odpustit. Přeci jen je to, jak sám Daniel píše, hlavně o zábavě a relaxaci. Samozřejmě ze čtení!


Co dodat na závěr? Panský klub rozhodně není pro křehké povahy se slabým žaludkem. Sprosťáren a mučení je tam vážně dost, i když být tam toho trochu víc, vůbec bych se nezlobil. Člověk je vážně tvor věčně nespokojený…

Známka jako ve škole:

3

pondělí 29. srpna 2016

Nedej se

Rainbow Rowell
Yoli 2016
496 stran

I když se YA knihám snažím vyhýbat jako čert kříži, občas se rozhodnu udělat výjimku. Jako třeba u téhle knihy, která je LGBT friendly, a já byl jednoduše zvědavý, jak takové teplé čtení pro mládež vypadá. Zároveň jsem tak nějak doufal, že tu young adult část přežiju…

Příběh začíná příjezdem Simona do školy čar a kouzel. Je to docela obyčejný mladík, dá se říct skoro nešikovný, který má jednoho dne zachránit svět. Jenže svou roli Vyvoleného nezvládá tak dobře jak by si přál. Jeho schopnosti mu tak nějak přerůstají přes hlavu, a to doslova, protože nad svou nadpozemskou mocí nemá téměř žádnou kontrolu.

A pak jsme tak nějak vhozeni do příběhu – Simon začíná osmý ročník a setkává se svými starými přáteli i nepřáteli. Autorka nám pak jen tak během řeči nastíní trochu z toho, co se odehrálo v minulosti, ale jinak nic víc, což na mě působilo, jako kdybych začal číst nějakou sérii od závěrečného dílu… Tak nějak jsem prostě nevěděl, o co přesně jde. Postavy i děj byl prostě dávno rozběhnutý, a já, pokud tuhle knihu chtěl dočíst do konce, prostě musel nějak naskočit do rozjetého vlaku. Naštěstí nám Rainbow později pár věcí dovysvětlila a objasnila.

Ale i tak jsem měl zhruba do 170té strany problém tenhle příběh číst. Přišlo mi to, jako bych četl Harryho Pottera pro trošku odrostlejší děti. Sirotek, který má moc zachránit svět (Harry). Mág (Brumbál), který řídí školu kouzel v Británii (Bradavice). Kouzelníci a nekouzelníci. K tomu hůlky a kecy o čisté krvi a prastarých rodech… Ano, Rowlingová si ukrojila podstatnou část fantasy světa, takže ostatní autoři s ní prostě budou srovnáváni ať už chtějí nebo ne. Nicméně svět Rowellové byl plný okamžiků, kdy jsem si říkal, jestli tohle autorka myslí vážně?

No, ale pak přišel zlom a děj se konečně někam hnul. A začal se rozvíjet jak vztahově, tak i příběhově. Čtenář tak může konečně číst něco, co působí originálně, a co ho skutečně baví. Poznáváme postavy, odhalujeme jejich charakter, nahlížíme do minulosti a poměrů magické společnosti. Celkově se mi druhá půlka knihy líbila o hodně víc a můžu říct, že odhalení skutečné identity záporáků bylo šokující a nečekané!

Co jsem však tak úplně nepochopil (a u YA knížek to zřejmě nepochopím nikdy) je vztah Baze a Simona, na které je prakticky celá kniha postavená. Tihle dva se nemají rádi. Nenávidí se a jeden druhého nemůžou vystát. Baz nenastoupí do školy a Simon se může zbláznit. Místo toho, aby měl radost, že jeho úhlavní nepřítel je konečně pryč, dělá si starosti, kde teď asi je a co dělá. Ano, Baz možná plánuje něco hodně černomagického, ale co má být? Má si užívat svobody a ne na něj myslet ve dne v noci. Ovšem to není všechno. SPOILER Když se Baz konečně ve škole objeví, Simon mu dokonce začne pomáhat! Ruku na srdce, VY byste podali pomocnou ruku někomu, kdo vám dělá sedm let ze života peklo? Já teda rozhodně ne…

Další věcí, která mi šla dost na nervy bylo jméno hlavního záporáka. Pleticha. Jak může někdo s takovým jménem vzbuzovat strach nebo dokonce respekt? Tohle jméno se hodí tak akorát pro nějaké nezbedné školní strašidlo, ale ne pro superpadoucha, který ničí kouzelnický svět… A pak je tady další věc, a to je samotná magie. Kouzla á la dětské říkanky a texty písní mi přišly až skoro infantilní, a hodněkrát jsem se styděl za lidi, kteří je v knize předříkávali. Pardon, ale tohle fakt ne.

Když tedy přehlédnu všechny ty YA prvky, nedokonalosti a další věci, které se mi v Nedej se zrovna moc nelíbily, je to docela dobrá a napínává kniha. Je pravda, že pubertu už mám dávno za sebou, takže nedokážu plně ocenit její přínos pro mladou společnost. Přesto se mi kniha líbila, i když by jistě šla napsat bez všeho toho divadélka kolem.

Závěrem bych chtěl poděkovat nakladatelství Yoli za recenzní výtisk.

Známka jako ve škole
2